Pankrác Ignác Borč (Pancrat Ignatz Borcz)
*1.3.1791 
Dvůr Králové nad Labem, +3.1.1824 Kuks. Narodil se (post portam Gradlicensem = za Hradišťskou bránou) na Hradištském předměstí (dnes Preslova ulice) v domě č. 27 (dnes č. 454, dům zdědil později jeden z jeho bratrů). Otec David Borcz byl jirchářem, matka Marie rozená Brdičková (dcera Jana Brdiczky), sňatek 25.10.1775. Borčovi měli ještě dva syny: Josef (manželka Terezie) a František (manželka Zuzana). Matka dožila v domě č. 26 (dnes č. 452 vedle Polikliniky) na Hradišťském předměstí u druhého syna, kde 12.4.1824 zemřela ve věku 77 let na neurózu.
Pankrác Ignác byl pokřtěn kaplanem Františkem Peikrem. Absolvoval městskou školu ve Dvoře Králové, gymnázium a teologii vystudoval v Hradci Králové. V katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové 3.4.1814 Pankráce Borče vysvětil na kněze biskup královéhradecký Tadeáš Maria hrabě Trauttmansdorf (1761-1819). Pankrác Borč se stal kaplanem ve Dvoře Králové.
Catalogus cleri diocesis Reginaegradecensis (katalog kněží diecéze královéhradecké), rok 1818 v oddílu Catalogus alphabeticus locorum (místní abecední katalog) má zápis: Pankrat Borz, Aulo-Regiae, Bohemus, pres. 1814 (Pankrác Borč, Dvůr Králové, Čech, presentován = ustanoven 1814). Jeho hospodyní byla paní Anna Menzelová (+1824) ze Dvora Králové.
V roce 1821 se stal (od roku 1684 byl 9. farář) administrátorem farnosti sv. Bartoloměje v Lanžově a zároveň varhaníkem (fundatista hospitali Kukusii) v klášterním kostele Nejsvětější Trojice u Milosrdných bratří (Hospitální řád sv. Jana z Boha, OH) v Kuksu.
Do Kuksu přešel pater Pankrác Borč nastálo v roce 1823 a stal se farářem ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie (postaven 1697, zbořen 1830) za zámkem hraběte Šporka.
Milosrdní bratři přišli do Kuksu v roce 1743 (vyhnáni v roce 1948). Převorem kláštera v Kuksu byl Alois Fiedler (převor=lat. prior=první, představený u Milosrdných bratří a některých jiných řádů).
Za svého působení v Kuksu přišel Borč na finanční podvody v hospodaření kláštera a oznámil podezřelé nakládání s penězi na biskupské konzistoři v Hradci Králové, která začala vyšetřování. Během vyšetřování za několik týdnů Pankrác Borč náhle onemocněl. Nemoc se rychle zhoršovala a tak 8.12.1823 napsal testament (poslední vůle). K napsání testamentu si dal zavolat jako svědka svého přítele prokurátora Jana Kněžáčka s manželkou Kateřinou. Univerzální dědičkou určil svoji hospodyni Annu Menzelovou.
Za svého života pater Borč několikrát tvrdil, že on sám našel rukopis královédvorský a měl z kobky několik listů rukopisu ještě před rokem 1817. 
V pozůstalosti Pankráce Borče bylo 1. vydání knihy: RUKOPIS KRALODWORSKÝ, vydán od Wáclawa Hanky w Praze u Bohumila Haze a Jos. Krause 1819. Na jeho přední stranu si Borč napsal: "Ego inveni." (já našel). Tento dlouhý zápis byl notářem v soupisu Borčova majetku zkrácen: Rukopis Králodworský, Ego inveni Hanka, Prag 1819. Z tohoto zkráceného zápisu bylo později usouzeno, že zápis "Ego inveni" se týká Václava Hanky.
Paní Kateřina Kněžáčková, manželka prokurátora, vypověděla do protokolu, že P. Borč několikrát říkal jejímu manželovi: "Ten člověk (Hanka) stal se nálezcem tohoto rukopisu šťastným, já se také mohu státi šťastným, za tisíc dukátů nedám tento pergamen pryč."
V pozůstalosti Pankráce Borče nebyly listy pergamenu, které vlastnil, zapsány ani nalezeny. Pravděpodobně je uschoval Jan Kněžáček, nebo je převzala Borčova hospodyně Anna Menzelová.
Pater Pankrác Borč zemřel ve svém bytě v Kuksu na vodnatelnost plic ve věku 33 let a byl pohřben v kostele Nanebevzetí Panny Marie za hraběcím zámkem. Kostel byl zbořen 6 let po jeho smrti (dnes je v těchto místech cesta před hostincem U Zlatého slunce). Ve zdi schodiště hostince U Zlatého slunce je zasazen náhrobní kámen s otočeným nápisem PANKRÁC BORČ.
V knize Václava Petery (1892-1964) Géniové církve a vlasti je tento zápis: "Pankrác Borč, fundatista v Kuksu, nar. Králův Dvůr n/L. 1791, vysv. 1814, +3/I.1824, přispěl hlavně, že rukopis Králodvorský šťastně nalezen."
(Některé údaje podle pana Radomíra Roupa, 2020)
Současníkem patera Borče byl malíř znaků František Emanuel Rentz (*9.2.1176 Praha, +13.6.1843 Praha), který žil v Praze, ale znal Kuks, odkud pocházel jeho otec Stanislav Kazimír Rentz (*25.4.1748 Kuks, +14.4.1779 Praha), vynikající rytec a malíř obrazů. Františkův děda Michael Heinrich (Jindřich) Rentz (1698-1758) přišel z Německa do Kuksu jako dvorní rytec Františka Antonína hraběte Šporka (1662-1738).
Václav Hanka *10.6.1791 Hořiněves u Hradce Králové, 
+12.1.1861 Praha. Básník, spisovatel, vědec, profesor a překladatel.
Narodil se v rodině Václava Hanky, zámožného sedláka a hostinského. Václav měl 4 sourozence: Jan, František, Marie Magdalena a Ignác (1793-1879), farář v kostele sv. Jindřicha a Kunhuty (Jindřišská ul. Praha). František Hanka se v dospělosti přestěhoval do Chrudimi, kde se stal hostinským.
Václav mohl chodit do školy pouze v zimě, od jara do podzimu pásl stádo ovcí a to až do svých 16 let. Rodiče rozhodli, že bude knězem a vystuduje teologii. V letech 1806-1809 studoval na gymnáziu v Hradci Králové, kde byl jeho spolužákem Jan Nepomuk Sklenčka ze Dvora Králové. Od roku 1809 studoval Václav Hanka filosofii na Karlově univerzitě, která byla nutná ke studiu teologie.
Na Karlově univerzitě se seznámil s Josefem Dobrovským a jako první použil jeho český pravopis. Začal vydávat tiskem své písně a "Noviny a Prvotiny Vídeňské". Jeho české deklamace, které pořádal na univerzitě, přitáhly mnoho spolužáků. Zajímali se o ně čeští vlastenci, mezi kterými byl i František Antonín 
hrabě Kolovrat-Libštejnský (1778-1861). Česky se začali učit dospělí i děti ze šlechtických rodin. Václav Hanka byl potěšen tímto zájmem a rozhodl se ke světskému studiu. K tomu potřeboval právní odbornost.
Opustil studium k duchovnímu povolání a v roce 1812 začal studovat práva na Karlově univerzitě, kde byl jeho spolužákem opět Jan Sklenčka. 2. ročník (1813-1814) práv studoval Hanka na univerzitě ve Vídni. Po návratu do Prahy v roce 1815 učil 2 roky na pražské univerzitě jako soukromý docent. Další působení mu bylo z politických důvodů zakázáno.
Před odchodem z univerzity vydal v roce 1817 pro své žáky "Pravopis český" podle gramatiky Josefa Dobrovského a rozpoutal tak spor mezi jotisty /analogisty/ (i) a ypsilonisty (y), kteří podle původního pravopisu psali y po hláskách C, S, Z. (cyzý-cizí). Další pravopisnou reformu provedl Václav Hanka v roce 1846, kdy vydal knihu Pravopis český. Změnil psaní I a Y, dvojhlásku Au na Ou (saud-soud, auřad-ouřad / úřad, lauka-louka) a v roce 1849 prosadil psaní W na V (Wáclaw-Václav), V na U (mvsevm – museum).
Na originál obrazu Antonína Machka (*31.10.1775 Podlažice, +18.11.1844 Praha) z roku 1821, si Václav Hanka nechal domalovávat medaile, řády a prsteny (1821, 1833, 1836) až do roku 1842. Ruský Řád sv. Anny, který dostal v roce 1846 na obraze není. Malíř Machek zemřel dva roky před udělením řádu.
Na obraze je vyobrazen Rukopis královédvorský, jehož první stránka (strana 14 RK s iniciálou N) je na obraz vlepena. Berlínská modř na iniciále N není. Litografickou stránku vytvořil německý litograf Karel August Ferdinand Hennig (*20.10.1794 Berlín, +3.3.1862 Praha).
Václav Hanka byl nadšeným rusofilem. Podle ruského vzoru psal své křestní jméno Vjačeslav nebo Váceslav Váceslavič. Česky se psal Wáceslaw nebo Wáclslaw. Podle tehdejší módy nosil dlouhý kabát, bílý klobouk a modré kalhoty (spodky). Byl ohleduplný a ochotný. Měl veselou a srdečnou povahu, ve společnosti se bavil a žertoval. Byl velkým ctitelem slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje i svého křestního patrona sv. Václava.
Do Dvora Králové přijel na den sv. Ludmily 16.září 1817 na pozvání královédvorského městského písaře a soudce Jana Nepomuka Sklenčky (spolužák z gymnázia i univerzity). Sklenčka mu napsal, aby přijel do Dvora, protože "v kostelním sklípku jsou Žižkovy šípy".
Václav Hanka s Janem Sklenčkou navštívil děkana Jana Puše a kaplana Pankráce Borče, kde zůstali na oběd. Odpoledne vzal kaplan Borč Sklenčku a Hanku do kostelní kobky v přítomnosti dalších čtyř osob: městský úředník (kancelista) František Tinus (Tynus, +1831), městský pověžný a kostelník Josef Trnka (*1767) a jeho syn František Trnka (*1796, +30.5.1837) a ministrant Jan Šáfr (*18.10.1803), synovec děkana Puše.
Jan Nepomuk Sklenčka *12.10.1792 Dvůr Králové/Česká Skalice, +13.3.1837 Dvůr Králové. Městský právník a písař. Jeden z jeho potomků byl herec Ota Sklenčka (*19.12.1910 Hradec Králové, +10.10.1993 Praha).
Na svátek sv. Ludmily v úterý 16. září 1817 v kobce kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové dostal Václav Hanka od kaplana Pankráce Borče pergameny, které dostaly název podle místa nálezu Rukopis Královédvorský.
Václav Hanka si na RK založil svou slávu. Kdyby byl autorem, nezasahoval by později do svého díla (přemalování iniciál a domalování rozvilin). Pokud by RK napsal, netajil by to a pochlubil by se. Byl mladý, ctižádostivý, velikášský a tím se netajil. V roce 1813 neuměl ani jeden slovanský jazyk. Později ovládal většinu slovanských jazyků, ale jeho překlady z bulharštiny, polštiny, ruštiny, ukrajinštiny a srbštiny nebyly přesné.
Spor o pravost a nepravost rukopisů začal již za Hankova života.
Se svým přítelem Josefem Lindou (1789-1834) sehnal v roce 1816 podnájem u pražského tiskaře (faktora) Františka Mádla, který měl krásnou dceru jménem Barbora. Oba mladí pánové usilovali o to, aby se panna Barbora stala jejich manželkou. Ona si za manžela vybrala Václava Hanku.
V některých pramenech jsou uvedeny tyto 3 mylné údaje ze života manželů Hankových:
1) Známost manželů Hankových 13 let.
/Skutečnost: Václav a Barbora se znali 6 let.
2) Život Barbory Hankové 1801-1861.
/Skutečnost: Barbora žila v letech 1800-1869.
3) Rok sňatku manželů Hankových 1826.
/Skutečnost: Hankovi se brali v roce 1822.
11.2.1822 Václav Hanka (30 let) si vzal za manželku dceru svého bytného Barboru Mádlovou (21 let). Svatební obřad se konal ve svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Obřad se uskutečnil na Hankovu žádost, běžně se ve svatováclavské kapli neoddávalo. Zápis do matriky napsal Václav Hanka vlastní rukou: Waclaw Hanka, bibliothekar ceskeho Narodnjho museum. Barbora rozena Madlovic. Zápisy do matriky vždy zapisoval pouze farář. Je zvláštní, že u Václava Hanky udělal výjimku.
Svědkem Václava Hanky byl jeho přítel malíř František Horčička (*29.6.1776, +5.4.1856) "obraznik a mnestan mnesta Prazkeho." Horčičkovou manželkou byla Jana rozená Pelclová, její otec byl český buditel, spisovatel, profesor František Martin Pelcl (Pelzel, *10.11.1734 Rychnov nad Kněžnou, +24.2.1801 Praha, pohřben na malostranském hřbitově).
Svědkem Barbory byl Johann Minich (Jan Minich) faktor (zprostředkovatel), přítel a spolupracovník Barbořina otce Františka Mádla.
Po svatbě bydleli manželé Hankovi v ulici Ve starých alejích (1760-1839, 1839-1870 Kolowratská třída, od roku 1870 ulice Na Příkopech-Na Příkopě) v muzejním domě čp. 858/20 (křižovatka s Nekázankou, 1868-1966 sídlo Živnobanky, 1966-2005 Informační středisko Pis), kde byl Václav Hanka domovníkem a správcem. Po jeho smrti se musela Barbora z finančních důvodů z domu vystěhovat.
V roce 1851 nadiktoval Hanka svůj životopis pražskému spisovateli Augustinu Antonínovi Glückseligovi (*19.6.1806 Praha, +28.1.1867 Praha), kde za svědky své svatby uvedl Františka Horčičku a kněze Josefa Dobrovského SJ (*17.8.1753 Ďarmoty/Maďarsko, +6.1.1829 Brno), který se svatebního obřadu vůbec nezúčastnil. Od Glückseliga tento Hankův omyl opisovali další Hankovi životopisci.
Profesor, spisovatel Augustin Anton Glückselig psal německy pod pseudonymem Gustav Thormund Legis-Glückselig. Napsal také životopis svého učitele jezuity Josefa Dobrovského, přezdívaný "modrý abbé". A.A.Glückselig je pohřben na malostranském hřbitově.
Václav Hanka měl nastoupit na místo knihovníka v knihovně v Olomouci. Josef Dobrovský mu pomohl k místu ve Vlasteneckém (Národním) muzeu, kde byl od r. 1819 archivářem a kustodem (správcem) historických sbírek za 80 zlatých ročně. Bibiotékářem (knihovníkem) se stal v roce 1823 za plat 600 zlatých ročně.
Roku 1851 oživil Václav Hanka teorii Františka Palackého o husitském hesle Veritas vincit (Pravda vítězí) a tvrdil, že ho měl Jan Žižka napsané na praporcích zlatým písmem. Palacký tvrdil, že heslo znělo Veritas Dei vincit, nebo veritas Domini vincit (Pravda Boží vítězí, Pravda Páně vítězí). Na husitských korouhvích bylo heslo (s otočeným N) VERITAS VIИCIT (na obrazech je opravdu zlatým písmem).
Václav Hanka byl jmenován čestným členem České společnosti nauk, Ruské university ve Vilně a v Charkově, knihovny v Petrohradě, Společnosti v Moskvě a v Celovci, University v Krakově, Akademie věd ve Vídni, v Římě, v Krakově a ve Varšavě, Společnosti věd Šlevicko-Holštýnské, Meklenburské, Pomořanské, Zhořelecké, Slezské, Dánské, Oděsské a Záhřebské.
Měl velké styky s carským Ruskem. 24.7.1823 (podle ruského kalendáře 12.7.) car Alexandr I. Pavlovič (*23.12.1777/ 11.12., vládl 1801-1825 + 1.12./ ruský kalendář 19.11.) a carevna Alžběta (Jelizaveta) Alexejevna (princezna Luisa Marie Augusta Bádenská * 24.1.1779, +16.5.1826 /ruský kalendář 4.5.) udělili Václavu Hankovi briliantový prsten.
Václav Hanka byl nositelem carských a císařských řádů a vyznamenání: ruský car Mikuláš I. Pavlovič (*6.7./jul.kal. 25.6.1796, vládl 1825–1855, +2.3./18.2.) 10.2.1830 (juliánský kalendář 29.1.) jmenoval Hanku do hodnosti dvorního rady s dědičným šlechtictvím a nadporučíkem VII. třídy.
28.1. (9.2.) 1831 "Za zásluhy o slovanské starožitnosti a písemnictví" ho car vyznamenal Řádem sv. Vladimíra IV. třídy (odznak na stuze na prsou) s titulem rytíře (Imperátorský řád svatého apoštolům rovného knížete Vladimíra založila carevna Kateřina II. Veliká 22.9.1782). Protože dostal řád od cizího panovníka, musel požádat císaře Ferdinanda V. o dovolení řád nosit. Povolení bylo uděleno 21.9.1831. V r. 1846 ho car Mikuláš I. dekoroval Řádem sv. Anny III. třídy (komandér/ nadporučík/ s odznakem na prsou). Hanka obdržel i další vyznamenání: Zlatá medaile Ruska za vědu a umění, Zlatá medaile Rakouska za vědu a umění, medaile od císaře Františka Josefa I.
Václav Hanka napsal také své vlastní básně a písně. Jednu z nich "Moravo, Moravo, Moravěnko milá", zhudebnil skladatel Ludvík rytíř Dietrich z Dietrichů (1803-1858). Václav Hanka překládal poezii ostatních slovanských národů a vydal svých sedm vědeckých pojednání.
Dopisoval si s polským skladatelem Fryderykem Chopinem (1810-1849), se slovenským evangelickým pastorem Janem Kollárem (1793-1852), který psal česky. Hanka se setkával s básníkem Františkem Ladislavem Čelakovským (1799-1852), s Janem Nepomukem Škroupem (1811-1892) hudebním skladatelem a ředitelem kůru u sv. Víta na Hradě.
Po smrti Josefa Dobrovského (+1829) nastoupil Václav Hanka jako učitel do Lužického semináře v Praze, kde působil až do konce svého života. Působil také jako profesor češtiny a slovanské (ruské a polské) literatury na Karlově univerzitě.
V revolučním roce 1848 projevil velkou osobní odvahu a šel bojovat na barikády. Stal se velitelem pluku Svornost.
V roce 1858 byl Václav Hanka obviněn v německy psaných pražských novinách "Tagesbote aus Böhmen", že Rukopis královédvorský je falsifikát a Hanka je padělatel. Tato první zpráva je stále opisována. Hanka dal vydavatele novin Davida Kuha k soudu pro urážku na cti a 25.8.1859 soudní spor vyhrál. Kuh (1819-1879) byl odsouzen na dva měsíce do vězení a zaplacení soudních poplatků. Po odvolání k Nejvyššímu soudu ve Vídni byl Kuh osvobozen císařem. Václava Hanku soudní spory psychicky vyčerpaly a po Novém roce 1861 se jeho život chýlil ke konci. Václav Hanka zemřel na raka (rakovinu) žaludku. Při pitvě bylo u Václava Hanky nalezeno 105 žlučových kamenů.
Pohřební deska Václava Hanky
Pohřeb Václava Hanky se konal 15.1.1861. U Národního muzea se shromáždilo 20.000 lidí. "Ráno dostavil se do musea vel. (velebný) pán (Bedřich) Landrok s deputací Kralodvorskou, která vyslána byla řádně od obce s úředním kreditivem (pověřením)." (citát z týdeníku Lumír). Bedřich Landrok byl královédvorským kaplanem a ředitelem královédvorské školy. V čele královédvorské delegace byla nesena pohřební deska (viz foto). Kolem Hankovy rakve svítilo 200 svíček a 400 pochodní.
V průvodu za rakví šel dvanáctiletý Václav Robert hrabě Kounic (*26.9.1848 Drážďany /D/, +14.10.1913 Uherský Brod) a na polštáři nesl Rukopis královédvorský ozdobený vavřínovým věncem. Průvod v počtu 50.000 účastníků vyšel od Vlasteneckého (Národního) muzea na Václavském náměstí k basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, kde se konal pohřební obřad. Pohřeb Václava Hanky byl první na vznikajícím národním pohřebišti.
Václav Hanka zde byl pohřben na vlastní přání, jak napsal dobový tisk: "kdež sobě byl v Pánu zesnulý zaživa vyžádal hrob." Pohřební deska se dávala k oltáři při zádušní mši svaté za Václava Hanku v kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové.
Velký náhrobní pomník dal v roce 1863 podle návrhu Josefa Mánesa zhotovit vlastenecký spolek Svatobor. Pomník vytvořil arch. Vojtěch Ignác Ullmann (1822-1897). Na vrcholu náhrobku je symbol spolku: tři ruce držící kruh. Ruce symbolizují spolkové heslo: Pomáhej! Osvěcuj! Pamatuj! Kruh je znamením jednoty a spojení spolku.
Barbora Hanková *29.9.1800 Praha, +12.3.1869 Praha.
Dcera Františka Mádla (+9.5.1840), který pracoval jako faktor c.k. tiskárny na Starém Městě pražském. Do svého domu vzal v roce 1816 do podnájmu dva mladé pány Josefa Lindu (27 let) a Václava Hanku (25 let). Oba se později ucházeli o ruku slečny Barbory. Ona se v roce 1821 rozhodla pro Václava Hanku a to vedlo k roztržce mezi oběma přáteli.
Josef Linda s Václavem Hankou ukončil své přátelství. Svatba manželů Hankových se konala ve svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta na Pražském hradě za účasti mnoha hostů a svědků Františka Horčičky a Jana Minicha. Novomanželé dostali služební byt ve Šternberském paláci na Hradčanech, kde sídlilo Vlastenecké muzeum.
Václav Hanka svoji manželku oslovoval Várinko. Paní Barbora měla k Václavu Hankovi velké sympatie a naučila se s nadšením i českému písemnictví.
Po smrti Františka Mádla v roce 1840 se k Hankovým přistěhovala Barbořina matka a sestra Dorota. Hankovi bydleli na Novém Městě pražském v Nosticově paláci (1833-1846, Vlastenecké /Zemské/ muzeum 1847-1890) v ulici Na Příkopě č.d. 858/20 (palác zbořen 1893, bankovní palác 1894-1896, Živnobanka 1868-1966), kde byl Václav Hanka domovníkem a správcem. Po smrti manžela, kterého přežila o 8 let, se musela Barbora z domu vystěhovat. Dožila v ústraní bez finančního zabezpečení a z nouze rozprodávala dědictví po manželovi a vlastní majetek. Manželé Hankovi neměli děti.
Po své smrti byla pohřbena na Vyšehradě vedle hrobu svého manžela do hrobu, kde byla původně uložena spisovatelka Božena Němcová (*4.2.1816 Vídeň, +21.1.1862 Praha). Její tělo bylo před pohřbem Barbory Hankové přeneseno do nového hrobu na současné místo u východní stěny vyšehradského hřbitova. Do hrobu Barbory Hankové byla o několik let později uložena i její sestra Dorota Mádlová.
Portrét Barbory Hankové namaloval Antonín Machek v roce 1826 (A. Machek *31.10.1775 Podlažice, +18.11.1844 Praha).
Bustu Václava Hanky v jeho rodném domě vytvořil Josef Effenberger (1815-23.7.1872) podle Hankovy posmrtné masky, kterou odlil italský sochař Giovanni Pellegrini.
1) Dům č. 10 (zájezdní hospoda). Rodný Václava Hanky v Hořiněvsi z roku 1720. Dům koupili Hankovi v roce 1760.
2) Reliéf, zadal starosta Hořiněvsi Jan Jedlička (1815-1865), vytvoři klempíř Josef František Mencl, odhalen 7.9.1862 historikem Františkem Palackým. Slavnostního odhalení se zúčastnil básník Jan Neruda, František Ladislav baron Rieger, knihovník Národního muzea Antonín Jaroslav Vrťátko a publicista Karel Sladkovský.
3) Hankovu sochu vytvořil v roce 1889 sochař Mořic Černil z bílého hořického pískovce. Odhalena 1890, opravena 2013 (foto 2013).
Hrob Václava Hanky na Vyšehradě. Pomník z roku 1863 s nápisem: VÁCLAV HANKA nar. 10. června 1791 zemřel 12. ledna 1861. Národy nehasnou dokud jazyk žije.
Nalevo hrob Barbory Hankové a její sestry Doroty s nápisem od J. Šímy: Zde odpočívá po boku svého milovaného manžela BARBORA HANKOVA rozena Mádlova narodila se 29. září r. 1800, zemřela 12. března 1869, spolu zde odpočívá její sestra DOROTA MÁDLOVÁ ... 3. října ... (foto 2012)
po roce 2007 byl ulomen a odcizen kříž na hrobě Barbory Hankové. (foto 2006)
V roce 1867 vytvořil sochař Antonín Pavel Wagner (1834-1895) pomník s bustou Václava Hanky. Ta byla umístěna před divadlem Hankův dům. Odhalena 28. 9.1867 u příležitosti 50. výročí nalezení RK. 
Od Hankova domu byla v roce 1936 přenesena na nové náměstí Republiky a později do Schulzových sadů. V roce 2005 byl originál busty odvezen do Městského muzea a v roce 2006 nahrazen odlitkem z plastu, který vytvořil akademický sochař Jaroslav Černý (*11.10.1950, +13.7.2006) ze Dvora Králové nad Labem.
Heslo Václava Hanky:
Národy nehasnau, dokud gazyk žige.
Magj bytnost gasnau, ale gako zmige cizota se wige.
Kde proň city hasnau, Duch i sláwa hnige.
Národy nehasnou, dokud jazyk žije.
Mají bytnost jasnou, ale jako zmije cizota se vije.
Kde proň city hasnou, Duch i sláva hnije.
První část hesla: "Národy nehasnou, dokud jazyk žije" je napsána na medailonu na rodném domě Václava Hanky v Hořiněvsi a na náhrobku Václava Hanky na Vyšehradě.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Někteří badatelé a odpůrci RKZ považují novináře Josefa Lindu za autora RKZ. Nikdy nebyl podán důkaz o jeho autorství Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského.
Josef Linda *1789 Nové Mitrovice u Plzně, +10.2.1834 Praha.
Studoval gymnázium v Plzni a od roku 1812 filozofickou a právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Společně s Václavem Hankou bydlel v podnájmu u tiskaře Františka Mádla.
V roce 1816 nalezl ve svém pokoji v Mádlově knize pergamen Píseň vyšehradská. Po studiu v roce 1816 pracoval jako nezávislý novinář a od roku 1818 psal do Schönfeldových Pražských novin. V letech 1822-1825 byl knihovníkem v C. a K. knihovně. Od roku 1825 pracoval opět pro noviny.
Josef Linda zjistil, že Záboj z Rukopisu královédvorského je první historický slovanský kníže Sámo. Píseň vyšehradská je napsána na pergamenu, který pochází z 15. století. Josef Linda přiznal, že na pergamenu rukopisu Píseň vyšehradská málo čitelná písmena obtáhl.
Josef Linda zemřel na tuberkulózu. Pohřben v Praze na Olšanech. Jeho hrob nebyl udržován a v 19. století zanikl.
