Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

14 písní Rukopisu královédvorského:

 

6 epických: Oldřich a Boleslav, Beneš Heřmanov (Beneš Heřmanův), Jaroslav, Čestmír a Vlaslav, Ludiše a Lubor, Záboj

6 lyrických: Kytice, Jahody, Rože (Růže), Žezhulice (Kukačka), Opuščěná (Opuštěná), Skřivánek,

2 lyrickoepické: Zbyhoň, Jelen 

 

 Obsah písní RK 

1. zlomek písně
  obsah nelze rekonstruovat.

 

Oldřich a Boleslav (Chrabrý) 

Zuola B (oleslav) ...tamo, kam(o) sie vladyky sniechu. Sedm sich vladyk s udatnými sbory.
     
   Zachovalá část písně popisuje bitvu, ve které český kníže Oldřich s vladykou Výhoněm Dubem, sedmi vladyky a 350 muži dobyl Prahu a vyhnal Poláky (Polany) v roce 1004. Událost je popsána v kronice Kosmově, Dalimilově, Bartošky z Drahonic (1431) a v Třeboňské kronice, která píše o mostě "před hradem Pražským".
     Most byl u jižní brány Pražského hradu, která byla v letech 1495-1500 zazděna a byla objevena až v roce 1928 archeologem a stavitelem Karlem Fialou. O existenci jižní brány v letech 1500-1928 nikdo nevěděl. V roce 1962 bylo při úpravách Valdštejnské ulice zjištěno, že v těchto místech bylo levé rameno Vltavy. Nad ním byl most, který vedl k jižní bráně Hradu.
     V písni se píše o Praze a "Prahou" je míněn Hrad.

praha--nejstarsi-vyobrazeni.jpg
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pražský hrad, obsazený polským králem Boleslavem I. Chrabrým, osvobodil český kníže Oldřich útokem vedeným ze Strahova a Petřína přes podhradí (Malou Stranu). 
     S pomocí českého pastýře vnikl Oldřich do Hradu jižní branou (dnes pod Vladislavským sálem) a vyhnal Poláky. 
     Pastýř "hlásá bránu otvořiti vzhoru". Dobytí Prahy knížetem Oldřichem přes bránu u Vltavy popisuje i německý kronikář biskup Dětmar z Merseburku (+1018), současník Oldřicha a Jaromíra: "V tom (český) pastýř ženoucí stádo (ovcí), na brannýho (polský strážný) volal, aby most zdvihnutý spustil. Když most spuštěn byl, pastýř vstoupil na most a hlasitě troubiti počal. Čechové na most rychle skočili a hřmot učinili."
  

Beneš Heřmanův

26. (šestmezcietmá) kapitola třetí knihy.  

Pocína sie kapitule sestmezcietmá trsietiech knih o pobiti Sasíkóv
Aj, ti slunce, aj, slunečko, ti li si zalostivo?

    
     Epická píseň RK popisuje bitvu mezi Sasy vedenými markrabětem Siegfriedem z Míšně (von Meissen) a českým vojskem pod vedením šlechtice Beneše, syna Heřmana (Germana) z Ralska z rodu Markvarticů. Češi zahnali Sasy do lomu pod hrubou (velkou) skálou v Dračích skalách u skály Kapucín a zvítězili. V RK je napsáno: "pod hrubu skalu". Velká písmena (Hrubá Skála) napsal Václav Hanka do knižního 1. vydání RK. 
     Český král Přemysl Otakar I. bojoval v Německu na straně Oty IV. Brunšvického (saského Welfa) proti Filipu Štaufovi (Šváb) v boji o císařskou korunu.
     Událost je kladena k roku 1203 za vlády Přemysla Otakara I. Není zaznamenána v žádném jiném historickém pramenu.
     Na obraze Mikoláše Alše z roku 1894-5 je výjev bitvy ve skalách u Turnova podle písně Beneš Heřmanóv z Rukopisu Královédvorského.
     Na zámku Hrubá Skála je freska s výjevem této bitvy, a v duchu romantismu s datem 1562. Obraz byl namalován v roce 1828 na přání majitele zámku Lexy z Aehrenthalu.               

Obraz Pobití Sasíků pod Hrubou skálou  (1894-1985 M. Aleš, Muzeum Českého ráje Turnov)

  pobiti-sasiku.jpg

 

 

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vzadu hrad Trosky
Na skále (vpravo) stojí Beneš syn Heřmanův   

 

   Obraz s rozměry 10 x 8,5 m se řadí mezi největší světová plátna. Malíři Vojtěch Bartoněk, Karel Vítězslav Mašek a Václav Jansa namalovali obraz podle předlohy Mikoláše Alše v roce 1894 pro pavilón Klubu českých turistů na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895. Plátno bylo instalováno jako diorama, s kameny, keři a stromy.
     V roce 1908 byl obraz vystaven na výstavě českých malířů. V Turnově byl obraz instalován na Krajinské výstavě 1925–1931. Pak byl uložen ve skladu a v 50. letech převezen do Alšovy galerie na Hluboké, kde se nevešel do expozice. V roce 1960 byl převezen opět do Turnova a od roku 1974 vystaven.

 

Jaroslav    

Pocína sie o velikých bojéch krsiestian s Tatary.
Zviestuju vám poviest veleslavnú o velikých pótkách, lútých bojéch.

    Nejdelší z písní RK popisuje vpád Tatarů (Mongolů) do Evropy pod vedením tatarského chána Kublaje, aby pomstil svou zabitou dceru Kublejevnu. Chánova dcera se vydala do Evropy, aby poznala západní život. Na několika vozech vezla velké bohatství, pro které byla zavražděna.
     Píseň podrobně líčí dvě bitvy na Sv. Hostýnu a u Olomouce v roce 1241, kde české vojsko pod velením Jaroslava ze Šternberka zvítězilo nad Tatary (Mongoly).

 

Čestmír a Vlaslav

27. (sedmezcietmá) kapitola třetí knihy.

Pocína sie kapitule sedmezcietmá trsietiech knih o uícestuie nad Vlaslauem.
Neklan kazie vstáti k uojnie, kazie kniezieciemi slovi protiv Vlaslauu.    

     Válka měla být v pohanské době, asi v polovině 9. století. Boj mezi Lučany, vedenými knížetem Vlaslavem (Vladislavem) a Pražany, které vedl Čestmír (Tyra), vojevůdce knížete Neklana. Čestmír osvobodil vévodu Vojmíra, zajatého luckým velitelem Kruvojem a porazil Vlaslava s jeho vojáky na Turském poli, ale sám zemřel.
     Událost je popsána i v jiných kronikách. Pod názvem Lucká válka je v knize Staré pověsti české (Alois Jirásek).

 

Ludiše a Lubor

Pocína sie o slavném siedání.
Znamenajte, starsí, mladí o pótkách i o siedání.  

    Souboje rytířů zvané sědání (klání). Rytířské souboje byly velice oblíbené ve 13. století za vlády českého krále Přemysla Otakara II. (1233-1278). Není známo, kdy se odehrál děj této písně.  
    Zálabský kníže uspořádal pro svou krásnou dceru Ludiši rytířský turnaj. Všechny souboje vyhrál zemanský syn Lubor a získal ruku zálabské kněžny Ludiše.
     Titul zálabský kníže použil poprvé v roce 1700 vlastenec, historik a kněz řádu Křižovníků s čerenou hvězdou Jan František Beckovský O.Cr. (1658-1725). Beckovský píše poprvé o zálabském knížeti Boleslavu I. Ukrutném.

 

Záboj (Sámo)

Pocína sie o velikém pobití.
S czrna lesa vystupuje skala, na skalu vystupi silný Zaboj, obzira kraiiny na vsie strani, zamuti sie ot kraiin ote vsiech i zastena placiem holubinim.

     V době vlády franckého krále Dagoberta I. vpadlo jeho vojsko pod vedením franckého vévody Luďka do Čech. Luděk se snažil násilím vnutit pohanským Čechům křesťanství a vyvolal boj s vůdcem Čechů Zábojem. Píseň popisuje odpor Slovanů pod vedením Záboje a jeho druha Slavoje, kteří pronásledovali Franky a Luďka zabili.
     Bitva se odehrála v 7. století na neznámém místě. Vůdce kmene Čechů Záboj je francký kupec Sámo, sjednotitel a první kníže Slovanů.

 

Zbyhoň (Zbihoň)

28. (osmmezcietmá) kapitola třetí knihy.

Pocína sie kapitule osmmezcietmá trsietiech knih o piesniech. 
Poletova holub se drsieva na drsievo, zalostivo vrka horsie vsiemu lesu.

    Mládenec má veliký žal, protože mu loupeživý rytíř vladyka Zbyhoň unesl dívku na svůj hrad. Mladík se tam dostane, Zbyhoňovi rozbije hlavu mlatem a svoji dívku vysvobodí.
     Zbyhoňovým hradem, sídlem loupeživého rytíře, měl být hrad Schlossberg (Kamenný hrádek, Šlusberk, Šluspark, lidově Šusperk, Šuspárek), který stával nedaleko obce Úhlejov u Miletína. Šlechtický strážní hrádek, částěčně kamenný a dřevěný, byl vystavěn ve 12.-13. století.
     Průzkum místa hradu v roce 1979 prokázal, že hrad vyhořel pravděpodobně ve 40 letech 13. století. Pozůstatky hradu jsou vidět na vyvýšenině v terénu. Podle pověsti Jana Nepomuka Lhoty (dějepisec Miletína) byla z hradních kamenů postavena klášterní kaple v Miletíně (dnes presbytář-kněžiště kostela).

 

Kytice

Vieje vietrsiecek s kniezieckých lesóv, bieze zmilitka ku potoku, nabiera vody v kovaná viedra.

    Dívka se vydala k potoku, aby nabrala vodu do vědra. Po potoce vidí plout kytici, chce ji vylovit a spadne do vody. Přemýšlí, kdo kytici pustil po proudu. Kdyby to věděla, měla by ho ráda.


Jahody  

Ide ma mila na iahodi na zelená borka.  

   Dívka šla se svým milým sbírat do lesa jahody. Při tom si zabodla do nohy trn, její mládenec ji ošetřil a došel pro bílého koně, aby ji odvezl. Dívka přemýšlí, co by její známosti řekla matka, která ji před chlapcem varovala.

 

Jelen

Bieháse jelen po horách, po wlasti poskakoua, po horách, po dolinách krásná parohy nosi, krásnýma parohama hustý les praze, po lese skákáse hbitými nohami.

    Píseň popisuje smutek nad smrtí mládence, kterého zabil neznámý vrah. Na hrobě vyroste dub a vedle hrobu poskakuje jelen. Na dub se slétají krahujci a oznamují chlapcovu smrt.
      Podle dr. Jiřího Beránka se jedná o krále Václava III., který byl zavražděn v Olomouci. Jelen s krásnými parohy = král Václav s korunou. Krahujci, kteří obletují mrtvého jinocha jsou symbolem polského krále Vladislava Lokýtka a jeho dvořanů.

 

Róže

Ach, ty róze, krásná róze, ciemu si ranie rozkvetla, rozkvetavsi pomrzla, pomrzavsi usviedla, usviedevsi opadla? 

    Dívka čeká na svého chlapce a naříká nad růží. Usnula a zdál se ji sen o prstenu, ze kterého vypadl drahokam.

 

Žezhulice 

V sirém poli dúbec stojí, na dúbci zezhulice zakukáse, zaplakáse, že nenie vezdy jaro.  

     Dívka rozmlouvá s kukačkou (žežulicí), která naříká, že není stálé jaro. Dívka ji vysvětluje nevýhody jednoho ročního období i to, jak je bez svého milého osamělá. 

 

Opuščěná

Ach vy lesi, tmaví lesi, lesi miletínstí, ciemu vy sie zelenáte v zimie, letie rovno.  

     Opuštěná dívka, sirotek bez rodičů, oslovuje miletínské lesy a naříká nad svou opuštěností, protože ji vzali i milého chlapce.

 

Skřivánek 

Pleje dieva konopie u panského sada. Pýta sie jej skrsivánek, pro cie zialostiva.  

    Dívka pleje konopí a stěžuje si skřivánkovi, že nemůže poslat vzkaz svému milému, kterého odvedli do kamenného hradu. Prosí skřivánka, aby mu zanesl její pozdrav. 

 

2. zlomek písně

Zakrákocie v hradie vr(ána)...

    Začátkem této věty končí Rukopis královédvorský.