14 písní Rukopisu královédvorského:
6 epických: Oldřich a Boleslav, Beneš Heřmanov (Beneš Heřmanův), Jaroslav, Čestmír a Vlaslav, Ludiše a Lubor, Záboj.
6 lyrických: Kytice, Jahody, Rože (Růže), Žezhulice (Kukačka), Opuščěná (Opuštěná), Skřivánek.
2 lyrickoepické: Zbyhoň, Jelen.
Obsah písní RK
1. zlomek písně … proužky na straně 1., 2., 3, 4.
– obsah nelze rekonstruovat.
Oldřich a Boleslav (Chrabrý)
Zuola B (oleslav), strana 4.
...tamo, kam(o) sie vladyky sniechu. Sedm sich vladyk s udatnými sbory, strana 5-6. (60 řádků).
Zachovalá část písně popisuje bitvu v roce 1004, ve které český kníže Oldřich s vladykou Výhoněm Dubem, sedmi vladyky a 350 muži dobyl Prahu a vyhnal Poláky (Polany). Událost je popsána v kronice Kosmově, Dalimilově, Bartošky z Drahonic (1431) a v Třeboňské kronice, která píše o mostě "před hradem Pražským".
Most byl u jižní brány Pražského hradu, která byla v letech 1495-1500 zazděna. O existenci brány se v letech 1500-1928 nevědělo. Bránu objevil v roce 1928 archeolog a stavitel Karel Fiala (1862-1939). Při úpravách Valdštejnské ulice v roce 1962 geologové zjistili, že v těchto místech teklo levé rameno Vltavy a nad ním byl most, který vedl k jižní bráně Hradu.
V písni se píše o Praze a "Prahou" je míněn Hrad.
Pražský hrad, obsazený polským králem Boleslavem I. Chrabrým, osvobodil český kníže Oldřich útokem vedeným ze Strahova a Petřína přes podhradí (Malou Stranu).
S pomocí českého pastýře vnikl Oldřich do Hradu jižní branou (dnes pod Vladislavským sálem) a vyhnal Poláky.
Pastýř "hlásá bránu otvořiti vzhoru". Dobytí Prahy knížetem Oldřichem přes bránu u Vltavy popisuje i německý kronikář biskup Dětmar z Merseburku (+1018), současník Oldřicha a Jaromíra: "V tom (český) pastýř ženoucí stádo (ovcí), na brannýho (polský strážný) volal, aby most zdvihnutý spustil. Když most spuštěn byl, pastýř vstoupil na most a hlasitě troubiti počal. Čechové na most rychle skočili a hřmot učinili."
Beneš Heřmanóv (Heřmanův), strana 7. (76 řádků).
26. (šestmezcietmá) kapitola třetí knihy.
Pocína sie kapitule sestmezcietmá trsietiech knih o pobiti Sasíkóv
Aj, ti slunce, aj, slunečko, ti li si zalostivo?
Událost O pobití Sasíkóv (Sasíků) je kladena k roku 1203 za vlády Přemysla Otakara I. Je zaznamenána pouze v RK a není v žádném jiném historickém pramenu.
Epická píseň RK popisuje bitvu mezi Sasy vedenými markrabětem Siegfriedem z Míšně (von Meissen) a českým vojskem pod vedením šlechtice Beneše, syna Heřmana (Germana) z Ralska z rodu Markvarticů. Markvart byl otec Heřmana a děda Beneše. Heřman z Markvarticů byl maršálkem u královského dvora v letech 1175-1196. V roce 1177 dal dostavět klášter v Hradišti nad Jizerou. V roce 1197 se stal purkrabím v Kladsko (dnes v Polsku). Měl tři syny: Beneše, Markvarta z Března a Záviše. O Benešovi jsou zápisy z let 1197-1222.
Český král Přemysl Otakar I. bojoval v Německu na straně Oty IV. Brunšvického z rodu saských Welfů, 1176-1218) proti římskému králi Filipu Švábskému Štaufovi (Hohenštauf, 1198-1208) z rodu Wettinů v boji o císařskou korunu (Filip byl synem Bedřicha I. Rudovouse / Fridrich I. Barbarossa, 1122-1190). Přemysl Otakar I. s jedněmi Němci táhl do bitev, druzí Němci mu bitvou pustošili zemi.
Sasové vpadli do Čech po zapuzení české kněžny (královny) Adléty (1160-1211) v roce 1198. Adléta byla sestra markraběte Dětřicha Míšeňského a Lužického (1162-1221) z rodu Wettinů, a matkou princezny Markéty Přemyslovny /Dagmary Dánské (1186-1213).
Češi při bitvě zahnali Sasy do lomu pod hrubou (velkou) skálou v Dračích skalách u skály Kapucín a zvítězili. V originále RK je napsáno: "pod hrubu skalu" (velká skála). Velká písmena (Hrubá Skála) napsal Václav Hanka do 1. knižního vydání RK.
Na zámku Hrubá Skála je freska s výjevem této bitvy, a v duchu romantismu s datem 1562. Obraz byl namalován v roce 1828 na přání majitele zámku Aloise Leopolda Jana Křtitele barona Lexy z Aehrenthalu (1854-1912).
Mikoláš Aleš namaloval roku 1894 předlohu bitvy ve skalách u Turnova, podle písně Beneš Heřmanóv z Rukopisu Královédvorského.
Obraz Pobití Sasíků pod Hrubou skálou (1895 M. Aleš, Muzeum Českého ráje Turnov)
V pozadí hrad Trosky
Na skále (vpravo) stojí Beneš syn Heřmanův
Obraz (s rozměry 10 dl x 8,5 š) se řadí mezi největší světová plátna. Malíři Vojtěch Bartoněk, Karel Vítězslav Mašek a Václav Jansa v roce 1895 namalovali během dvou měsíců obraz podle předlohy Mikoláše Alše z roku 1894 pro pavilón Klubu českých turistů na Národopisné výstavě v Praze. Plátno bylo instalováno jako diorama, s kameny, keři a stromy. Čeští bojovníci nemají výstroj a výzbroj 13. století, ale Mikoláš Aleš je "vyzbrojil a vystrojil" z doby asi o 500 let dříve.
V roce 1908 byl obraz vystaven na výstavě českých malířů. V Turnově byl obraz instalován na Krajinské výstavě 1925–1931. Pak byl uložen ve skladu a v 50. letech převezen do Alšovy galerie na Hluboké, kde se nevešel do expozice. V roce 1960 byl převezen opět do Turnova a od roku 1974 vystaven.
Jaroslav, strana 7-14. (289 řádků).
Pocína sie o velikých bojéch krsiestian s Tatary.
Zviestuju vám poviest veleslavnú o velikých pótkách, lútých bojéch.
Nejdelší z písní RK popisuje vpád Tatarů (Mongolů) do Evropy pod vedením tatarského chána Kublaje, aby pomstil svou zabitou dceru Kublejevnu. Chánova dcera se vydala do Evropy, aby poznala západní život. Na několika vozech vezla velké bohatství, pro které byla zavražděna.
Píseň podrobně líčí dvě bitvy na Sv. Hostýnu a u Olomouce v roce 1241, kde české vojsko pod velením Jaroslava ze Šternberka zvítězilo nad Tatary (Mongoly).
Čestmír a Vlaslav, strana 14-18. (216 řádků).
27. (sedmezcietmá) kapitola třetí knihy.
Pocína sie kapitule sedmezcietmá trsietiech knih o uícestuie nad Vlaslauem.
Neklan kazie vstáti k uojnie, kazie kniezieciemi slovi protiv Vlaslauu.
Válka v pohanské době, asi v polovině 9. století. Boj mezi Lučany, vedenými knížetem Vlaslavem (Vladislavem) a Pražany, které vedl Čestmír (Tyra), vojevůdce knížete Neklana. Čestmír osvobodil vévodu Vojmíra, zajatého luckým velitelem Kruvojem a porazil Vlaslava s jeho vojáky na Turském poli, ale sám zemřel.
Událost je popsána i v jiných kronikách. Pod názvem Lucká válka je v knize Staré pověsti české (Alois Jirásek).
Ludiše a Lubor, strana 18-21. (136 řádků).
Pocína sie o slavném siedání.
Znamenajte, starsí, mladí o pótkách i o siedání.
Souboje rytířů zvané sědání (klání). Rytířské souboje byly velice oblíbené ve 13. století za vlády českého krále Přemysla Otakara II. (1233-1278). Není známo, kdy se odehrál děj této písně.
Zálabský kníže uspořádal pro svou krásnou dceru Ludiši rytířský turnaj. Všechny souboje vyhrál zemanský syn Lubor a získal ruku zálabské kněžny Ludiše.
Titul zálabský kníže použil poprvé v roce 1700 vlastenec, historik a kněz řádu Křižovníků s červenou hvězdou Jan František Beckovský O.Cr. (1658-1725). Beckovský píše poprvé o zálabském knížeti Boleslavu I. Ukrutném, bratru sv. Václava.
Záboj (Sámo), strana 21-25. (230 řádků).
Pocína sie o velikém pobití.
S czrna lesa vystupuje skala, na skalu vystupi silný Zaboj, obzira kraiiny na vsie strani, zamuti sie ot kraiin ote vsiech i zastena placiem holubinim.
V době vlády franckého krále Dagoberta I. vpadlo jeho vojsko pod vedením franckého vévody Luďka do Čech. Luděk se snažil násilím vnutit pohanským Slovanům (Čechům) křesťanství a vyvolal boj s vůdcem Slovanů Zábojem. Píseň popisuje odpor Slovanů pod vedením Záboje a jeho druha Slavoje, kteří pronásledovali Franky a Luďka zabili. Francký kupec Sámo, sjednotitel a první kníže Slovanů.
Bitva se odehrála v 7. století na neznámém místě.
Zbyhoň (Zbihoň), strana 25-27. (53 řádků).
28. (osmmezcietmá) kapitola třetí knihy.
Pocína sie kapitule osmmezcietmá trsietiech knih o piesniech.
Poletova holub se drsieva na drsievo, zalostivo vrka horsie vsiemu lesu.
Mládenec má veliký žal, protože mu loupeživý rytíř vladyka Zbyhoň unesl dívku na svůj hrad. Mladík vnikne do hradu, Zbyhoňovi rozbije hlavu mlatem a svoji dívku vysvobodí.
Zbyhoňovým hradem, sídlem loupeživého rytíře, byl hrad Schlossberg (Kamenný hrádek, Šlusberk, Šluspark, lidově Šusperk, Šuspárek), který stával nedaleko obce Úhlejov u Miletína. Šlechtický strážní hrádek, částečně kamenný a dřevěný, byl vystavěn ve 12.-13. století.
Průzkum místa hradu v roce 1979 prokázal, že hrad vyhořel pravděpodobně ve 40 letech 13. století. Pozůstatky hradu jsou vidět na vyvýšenině v terénu. Podle pověsti Jana Nepomuka Lhoty (dějepisec Miletína) byla z hradních kamenů postavena klášterní kaple v Miletíně (dnes presbytář-kněžiště kostela).
Kytice, strana 27. (16 řádků).
Vieje vietrsiecek s kniezieckých lesóv, bieze zmilitka ku potoku, nabiera vody v kovaná viedra.
Dívka se vydala k potoku, aby nabrala vodu do vědra. Po potoce vidí plout kytici, chce ji vylovit a spadne do vody. Přemýšlí, kdo kytici pustil po proudu. Kdyby to věděla, měla by ho ráda.
Jahody, strana 27. (42 řádků).
Ide ma mila na iahodi na zelená borka.
Dívka šla se svým milým sbírat do lesa jahody. Při tom si zabodla do nohy trn, její mládenec ji ošetřil a došel pro bílého koně, aby ji odvezl. Dívka přemýšlí, co by její známosti řekla matka, která ji před chlapcem varovala.
Jelen, strana 27-28. (30 řádků).
Bieháse jelen po horách, po wlasti poskakoua, po horách, po dolinách krásná parohy nosi, krásnýma parohama hustý les praze, po lese skákáse hbitými nohami.
Píseň popisuje smutek nad smrtí mládence, kterého zabil neznámý vrah. Na hrobě vyroste dub a vedle hrobu poskakuje jelen. Na dub se slétají krahujci a oznamují chlapcovu smrt.
Podle dr. Jiřího Beránka se jedná o krále Václava III., který byl zavražděn v Olomouci. Jelen s krásnými parohy = král Václav s korunou. Krahujci, kteří obletují mrtvého jinocha jsou symbolem polského krále Vladislava Lokýtka a jeho dvořanů.
Róže (Růže), strana 28. (16 řádků).
Ach, ty róze, krásná róze, ciemu si ranie rozkvetla, rozkvetavsi pomrzla, pomrzavsi usviedla, usviedevsi opadla?
Dívka čeká na svého chlapce a naříká nad růží. Usnula a zdál se ji sen o prstenu, ze kterého vypadl drahokam.
Žezhulice (Kukačka), strana 28. (12 řádků).
V sirém poli dúbec stojí, na dúbci zezhulice zakukáse, zaplakáse, že nenie vezdy jaro.
Dívka rozmlouvá s kukačkou (žežulicí), která naříká, že není stálé jaro. Dívka ji vysvětluje nevýhody jednoho ročního období i to, jak je bez svého milého osamělá.
Opuščěná (Opuštěná), strana 28. (14 řádků).
Ach vy lesi, tmaví lesi, lesi miletínstí, ciemu vy sie zelenáte v zimie, letie rovno.
Opuštěná dívka, sirotek bez rodičů, oslovuje miletínské lesy a naříká nad svou opuštěností, protože ji vzali i milého chlapce.
Skřivánek, strana 28. (16 řádků).
Pleje dieva konopie u panského sada. Pýta sie jej skrsivánek, pro cie zialostiva.
Dívka pleje konopí a stěžuje si skřivánkovi, že nemůže poslat vzkaz svému milému, kterého odvedli do kamenného hradu. Prosí skřivánka, aby mu zanesl její pozdrav.
2. zlomek písně, strana 28.
Zakrákocie v hradie vr(ána)...
Začátkem této věty končí Rukopis královédvorský.
