Stavitelé kostela
Jan zvaný Staněk a jeho syn
V roce 1399 povolala paní králová Žofie, z pražské stavební hutě vedené Janem Parléřem (1359-1406, syn Petra Parléře) kameníka Jana, zvaného Staněk, za hlavního stavitele (verkmistra) děkanského kostela v jejím věnném městě Dvoře. Jan si přivedl z Prahy další spolupracovníky, mezi nimi i svého syna. Stavitel s mistry kameníky i jejich tovaryši dokončil stavbu trojlodního kostela v roce 1400. Slavnostního vysvěcení kostela se pravděpodobně zúčastnila již korunovaná „Sophia Dei gratia Romanorum et Bohemiae regis“ (Žofie z Boží milosti římská a česká královna).
Oba dva stavitelé, se ztvárnili na konci konzol klenebních žeber. Hlavní stavitel Jan na prostřední konzoli v severní lodi a jeho syn na konzoli v jižní lodi vedle Vítězného oblouku.
Mimo Jana Staňka se nezachovala jména ostaních stavitelů, kameníků a řemelníků, přidavačů a nádeníků, a neni o nich ve starých kronikách nic zapsáno. Na stavbě kostela se podílelo mnoho dalších řemeslníků a dělníků. Najatí dělníci vozili materiál, postavili lešení a připravovali stavbu podle pokynů verkmistra. Tesaři otesali trámy a vyrobili tehdejší technické vymoženosti (jeřáb a dřevěné nádoby). Pokrývači položili na střechu břidlici.
Další dva stavitelé kostela se zobrazili na místech, která nejsou z běžného pohledu v interiéru vidět.
Tvář jednoho je na konzoli za hlavním oltářem a modlící postava druhého stavitele zakončuje konzoli na stěně na kůru. U pasu má přivázaný měsec.
V 16. století byla postavena Dořina předsíň a její stavitel se znázornil na levé konzoli v chrámové předsíni jako malá modlící se postava, která se dívá na každého, kdo vstupuje do kostela.
Tento stavitel mohl být z Hradce Králové, protože na předsíň byla použita kamenná žebra, zbylá z chrámu (katedrály) Svatého Ducha v Hradci Králové.
Eduard Thym (*18.3.1856 Dvůr Králové, +4.4.1931 Dvůr Králové). Pocházel z německy mluvící rodiny. Městský stavitel a architekt. Na konci 19. století byl přizván k přestavbě kostela, který regotizoval podle plánů architekta Františka Schmozanze. Oba dva se podíleli na přestavbě a dostavbě chrámové věže.
František Schmoranz (starší, *28.12.1814 Bělá u Rychnova nad Kněžnou, +4.4.1902 Slatiňany). Měl čtyři syny: Františka (1845-1892), Josefa (1855-1938), Jana (1857-1899) a Gustava (1858-1930).
František (mladší) vystudoval architekturu a v letech 1885-1892 byl ředitelem Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Josef byl učitelem a malířem. Jan se stal architektem a stavitelem ve Slatiňanech a převzal otcovu stavební firmu Chrudimi. Spisovatel Gustav překládal knihy a maloval obrazy. V letech 1900-1922 byl ředitelem Národního divadla v Praze.
František Schmoranz starší se po ukončení základní školní docházky vyučil v Kutné Hoře na zedníka. V letech 1832-1836 studoval na Akademii ve Vídni. V roce 1837 se přestěhoval s rodinou do Slatiňan, kde pracoval 7 let. Roku 1844 byl jmenován městským stavitelem v Chrudimi a tuto funkci vykonával do roku 1871. Měl velký podíl na obnově arciděkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie a dalších budov v Chrudimi, která v roce 1850 částečně vyhořela. Roku 1853 se stal krajským konzervátorem vídeňské ústřední komise pro ochranu památek.
V roce 1852 navrhl stavbu novogotického kostela sv. Jakuba v Poličce, v letech 1864-1876 restauroval v novogotickém slohu katedrálu Ducha Svatého v Hradci Králové a v letech 1849-1868 zámek Žleby u Čáslavi. V roce 1894 upravil radnici v Turnově v novorenesančním slohu a v roce 1895 byla podle jeho návrhu postavena věž kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné. Zabránil demolici Zelené brány v Pardubicích.
16.1.1889 byl jmenován čestným občanem Chrudimi. Podle jeho návrhu byla v letech 1893-1900 v neogotickém slohu upravena věž děkanského chrámu sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem.
